Znáte to. Takový ty věty typu "až budeš mít jednou dítě, tak poznáš, tak procitneš, kompletně přehodnotíš život, pochopíš jeho smysl, poskládáš si priority"... Pro bezdětného doslova symfonie pro uši. Ano, ironicky. Šíleně mě děsila a z nějakého důvodu i rozčilovala prohlášení typu: "když to není pro dítě, tak už mi nakupování nic neříká, už mě nebaví vysedávat v baru s kamarádama, poslouchat ty plytké řeči. Já už jsem v životě dál. A párty? Na to už mě neužije. Radši si přečtu knihu..." Aha! Takže když mám dítě, tak je mi asi padesát a jsem důležitá jak díra do betonu.
Měla jsem panický strach, že se ze mě pod tlakem těch mateřských pudů nebo čeho stane přesně ta otravná matka, co se svýma blábolama, který nikoho nezajímaj, totálně odřízne od společnosti. Poněvadž kdo s nevykojenym mozkem by vydržel ustavičně naslouchat detailům z Falco Mathias Andrew Bon Joviho každodenního života, že jo. Děsila mě ta izolace. Že se mi kamarádi pomalou začnou vyhýbat, protože postupně vyměním smysl pro humor a nadsázku za bohulibé kázání o smyslu života a mateřském naplnění. Znám takové případy, fakt. A znám jich dost. Dokážou mluvit jen o dětech, ve volných chvílích konstruují složité pedagogické teorie, plamenně diskutují na internetu, řeší každou pindovinu a takřka je třeba nezajímá, co dělají ostatní. Pokud ti ostatní nemaj děti. Pochopitelně. A v extrémních případech z nich člověk až nabývá dojmu, jako by životy těch bezdětných, jakkoliv hrají barvami, byly tak bezvýznamné, až úplně postrádá smysl se jimi jakkoliv zabývat.
To úplně vidíte. Odpálíte jiné téma než děti a ona začne těkat očima po místnosti, úplně vás přestane vnímat a krouží si po obvodu tý svý mateřský bubliny, jako by vás ani neslyšela. Ale ne. Vždycky, když mám hatefree chvilku, tak si říkám, že když člověk nikomu neubližuje a je šťastný ve svém vlastním vesmíru, tak proč ne. Já takhle ale dopadnout nechtěla a teď, skoro třičtvrtě roku od porodu, musím zaklepat. Smysl života jsem nepřehodnotila, nemyslím si, že s dítětem člověk procitne k nějakému vyššímu poznání a kdykoliv se sejdeme s bezdětnýma kamarádkama, mám blaženej flashback. Pořád je to boží, možná lepší. Stále mě baví nablblé dialogy o prdeli a nakupování... Ježiš, MILUJU TO! A ano, mít vlastního potomka je v kontextu celého života úžasné, ale existuje i plno dalších totálně úžasných věcí, a kdybych teď měla vyhodnotit nejvíc nejlepší zážitky mého života, ty s dítětem se k tomu zatím neřadí. Pardon.
Ale zase abych nekecala, něco se změnilo. Třeba se mě od porodu mnohem víc dotýkají kauzy, které mě dřív nechávaly docela chladnou. Například jak někde utýrali dítě, vyhodili kojence do popelnice, také filmy s emocionálně vypjatými scénami rodiče vs. děti, děcko ztracené v obchoďáku... To je mi vždycky úzko až brečím. Člověk si tam podvědomě prostě představuje to svý a všechno se v něm sevře. Každopádně ano, miluju svoje dítě, ale miluju pořád i sebe. MOC!
