1) Body. Jedině body!!!
Nekupujte miminkovský trička! K čemu je to setsakramentsky dobrý? Upotřebí je vůbec někdo? Odpověď visí na štendru v sekáči. Hromadí se jich tam, že by z toho ohákli továrnu pro panenky, jedno hezčí než druhý a všechny takřka netknutý. No proč, žejo. Protože je vám to platný jak mrtvýmu zimnik! To na dítě narveš a ještě než mu oblíkneš spoďáry, má to vyhrnutý u krku. Moje nervy... Ne. NE!!! Už nikdy!
2) Ovoce na horší časy
Proč mi v létě, zatímco jsem ještě kojila, nikdo neřek, ať ty vrchovatý přepravky ovoce, který mi furt někdo vláčel do bytu, místo nekoordinovaného požírání (aby se to nevyhodilo) zamrazím. Nebo zavařím. Neumim to, ale někoho bych pověřila. Teď v zimě ze zoufalství točím jen banány, hrušky a jabka. Jabka, který mimochodem jeho blahorodí nežere, páč ty zimní jsou pěkně kyselý. Tak mu je potají infiltruju do banánu. Což ovšem znamená, že máme v podstatě denně na programu banán. Už mě ty banány pěkně s... žerou!
3) Odkapávač na lahvičky
Táákovej shit! Čtyři plastový kůly na vachrlatým podstavci, který zřejmě pochcalo zlatý prase, páč to stojí, že bych proskočila křovím. Zřejmě daň za zboží s přívlastkem "pro kojence". Ať si tu věc za ty prachy narvou do konečníku. Tohle je otázka principu! Jsem si říkala. Jenže to člověk ještě neví, že ho situace donutí užívat cirka tři sta lahviček na čtyřicet různých druhů krmiv a nápojů, přičemž každá lahvička má průměrně tak čtyři komponenty. To čítá celkem dvanáct set plastových udělátek, jež se vám povalujou na lince, nepočítaje lžičky, odměrky a náhradní díly. Principy šly stranou. Nesnáším zabordelenou linku. Ta investice mi zachránila život!
4) Pase? Koně? Jakože cože???
Jako takhle, tohle nejspíš normální matky, takový ty předpřipravený rodičky s nastudovanýma příručkama nepochopí, ale já po porodu vážně netušila, že dítě pase nějaký koně nebo co. Já věděla, že koně se pasou na pastvě a taky že se pasou šlapky. Ne děti. Tím pádem mě - c´est la vie - nenapadlo, že musim to nemluvně dávat na břicho, aby k tomu pasení vůbec došlo. V porodnici říkali MŮŽETE dávat na břicho, nikoliv MUSÍTE! Čili když jsem přišla k pediatře na tříměsíční kontrolu, nebo kolik Jarmilovi bylo, a on na břiše plápolal jak vlajka ve větru, hnali nás na rehabilitaci, kde nám naordinovali cvičení Vojtovy metody. A to nechcete!
5) Bugs Bunnyho efekt
Mrkev se nedá vyprat. Ne, ani o tom jsem neměla potuchy. Jako věděla jsem třeba, že nevyperu červený víno, ale mrkev?! Nejsem králík! No, a než jsem to zjistila, rozuměj než jsem nastřádala dostatečný množství dětskýho prádla na várku do pračky, nevratně jsem si zlikvidovala většinu Jarmilovo nejhezčích bodýček, poněvadž proč bych ho na to krmení převlíkala, že jo, když se to vypere. Hlavně že mi tam zbyla ta trička.
6) Uspávání aneb jak si na sebe neušít bič
Tak tímhle jsem si nadělala do bot asi nejvíc. Od začátku jsem se jala uspávat Jarmila v náručí, páč to bylo nejrychlejší, nejspolehlivější a takový, no, zkrátka nejjemnější, bez pláče. To každej křehnul, jak si to stvoření blaženě chrupe, ale že by mi řekli "dej ho do postele, ať se sám naučí, jak usnout", "dej ho do postele, jinak si na sebe ušiješ bič a časem ti upadnou ruce," to neee. Došlo tím pádem logicky k nevyhnutelnému, tedy že jsem třeba osmkrát za noc chovajíc pochodovala 20 minut po bytě, pohupovala se do rytmu jeho zachmuřilého oddechování a představovala si, jak skáču z přebalovacího pultu. Příště uspávat jedině v posteli!
