Přiznání, jo: Včera jsem si poprvé od puberty do mrtě okousala nehty. A před týdnem si na tajňáka koupila cigára. Po dvou a půl letech! Že to sem píšu, znamená, že už to zploditel ví. Sama jsem se mu v záchvatu trudomyslnosti naprášila. Já kráva blbá. Jsem si zase vyslechla... Řekla jsem mu, že jsem měla na výběr: Zarolovat Jarmila do běhounu, vrhnout se pod Tatru, vylejt se jak váza, anebo si pokojně zapálit na balkóně. Argumentačně to neobstálo.
Jarmil má teď asi to období vzdoru nebo co. Já vám ani nevim, jestli vypisovat, co všechno mu vadí, neb mu vadí snad úplně všechno. Kupříkladu když mu foukám sousto jídla, zatímco on už má zpolykáno to sežvejkáno. Rozčílí ho to tak, že se v záchvatu lítého řevu vrhá po hlavě ze židličky. Na truc už pochopitelně nic nepozře. Taky nesnáší jakoukoliv přikrývku. Sebemenší pokus ho v noci přikrýt je jako levitovat milimetr nad septikem. Když si ho v noci vezmu do postele, nesmím ležet na břiše s rypákem zabořeným do polštáře, neb to Jarmila rozčiluje. Nesmím mu dát ani bryndák. Je na něj totiž háklivej. Je háklivej i na rukavice, takže nesmí mít ani rukavice. Jsou li mu rukavice oděny proti jeho vůli, mohl by úporností svého řevu klidně suplovat zaražený větry. Předevčírem ho třebas pobouřilo, že má sníh na botě. Svrchu, podotýkám, nikoliv na podrážce. Což se záhy stalo relevantním důvodem pro kulervoucí vřískot a následný bojkot všeho, co by snad dokázalo jeho domnělé trauma neutralizovat. Zploditel mi vyčítá, že už jsem k jeho řevu apatická. Což teda odmítám! Já se ho zpočátku vždy snažím vlídně přimět spolupracovat, posléze se pokouším něčím zaujmout jeho pozornost, chvíli dělám, jakože nic, a pak už se taky naseru, že jo. Jsem jenom člověk. Hergot! Vše zpravidla eskaluje tím, že Jarmil hystericky řve, já řvu hystericky na něj a lidi blbě čumí, protože dneska každej sežral Šalamounovu hovno a sám by dělal všechno líp. Počítám tedy do desíti. Prozradím vám jednu věc - nefunguje to. To dítě tam totiž i po deseti vteřinách sedí a řve, neboť mělo sníh na botě, a vy tam stojíte a kalkulujete, zda si lze vyextrahovat mozek dětskou odsávačkou. Situace se vyhrocuje a já táhnu Jarmila jak chromý tele za paži domů. Páč ho na ruce prostě nebudu tahat. NEBUDU!
Někde jsem se v souvislosti s obdobím vzdoru dočetla, že jaká matka, takový dítě. Co to na mě zase házej? Pokud vim, já bych se byla vůbec nerozrušovala, kdyby si to dítě nezačalo! Řeknu vám jedno - ty internety stojej na úplně špatný straně barikády. Taky to chce prý zachovat klid. Jako upřímně, matka, která v obdobné situaci opakující se s různou intenzitou asi tak pětaosmdesátkrát denně zachovává klid, podle mě inhaluje vodku. Pakliže se to do půl roku nezlepší, přísahám, že Jarmila vybarteruju za karton banánů.
