Když tak sleduju ty Instagramy, Facebooky a čtu rozhovory s různýma lidma, tak se nějak nemůžu ubránit otázce: Kam do psí díry zmizeli normální smrtelníci? Každá druhá tapetuje svůj Instáč našpulenýma fotkama sebe a své perfektní figury, postuje zamilovaná selfíčka se svým dokonalým protějškem, má luxusně vybavenou domácnost a jejímu miminu voní hovna po fialkách. Trochu model Stepfordských paniček, ne? Je to takový kýč, že mi to přijde spíš do očí bijící navoněná bída.
Vykreslený fenomén se týká všeobecně mladých lidí na sociálních sítích, já se ale zaměřím na to, čím se vyznačují především matky, protože některé jejich veřejné projevy mi prostě hlava nebere. Jasně, někdo určitě řekne, že jsem jen zahořklá nepřející řepa a závidím jim jejich zdánlivě idylický život. Mě ale rozčilují spíš proto, že svou veřejnou prezentací jistým způsobem vytvářejí společenskou normu. Normu, která je ale zcela mimo realitu a jejím jediným následkem je mystifikace normálních ženských, který pak mají pocit, že jim ten "american dream" život nějak protéká mezi prsty. Tyhle ženy se totiž o své běžné starosti ve stínu "těch lepších" zpravidla nepodělí. Raději mlčí, aby si to sebevědomí nepodryly alespoň veřejně, když už ho mají podryté samy před sebou.
Pravda versus Instagram
Pojďme začít tím klasickým. Nedávno mi kamarádka řekla: "Vždycky jsem nesnášela rozmazlený uřvaný fakany a teď mám přesně jednoho takovýho doma. Nevím, kde jsem udělala chybu. Prostě jsem asi selhala ve výchově." Úplně mě tehdy odzbrojilo, s jakou otevřeností takovou věc dokázala vyřknout a pojmenovat. Ale jen mezi čtyřma očima. Samozřejmě. Protože: Za prvé, fakan je dneska nekorektní výraz, a za druhé, zpochybnit sebe, svoji výchovu či snad dokonce svoje vlastní dítě je dneska zavrženíhodné. Lepší je mlčet a odpoutat pozornost jinam. Třeba jak ten náš šikula krásně spapal salát z mrkvičky, přestože mrkvičku normálně nepapá. Boží. A nebo - a to je ještě lepší - celé to převrátit ve svůj prospěch. Správná formulace zní v takovém případě asi takto: "Náš Maxík je takové temperamentní dítko. Učitelky ve školce mají zažité komunistické manýry, hledám pro něj alternativní školku, kde nebudou potlačovat jeho osobnost. Je to miláček." Vůbec tím nechci hodnotit, kdo kde selhává ve výchově. Chci tím demonstrovat, že dnešní matky mají tendenci sdílet jen to pozlátko. Moment, kdy se robě roztomile usmívá, když spinká, když plácá bábovku z písku nebo jeho první slova a úspěchy, ale všichni nějak zapomínají vykreslit i druhou stranu mince. Třeba to, že pár minut během dne se sice směje, ale zbytek prořve. Že v noci vůbec nechrápe. Že sice uplácalo bábovičku, ale až poté, co to za něj matka narvala do formičky a sama vyklopila. Neříkám, že mají mámy nadávat na svoje děti a ustavičně si jen stěžovat. Říkám jen, že by ve prospěch všech neuškodilo udržovat rovnováhu a nevykreslovat věci jen v růžových barvách. Třeba by pak normální mámy neměly pocit, že selhaly.
Mýtus okázalého života v blahobytu
Další věc, co mě fascinuje. Přijde mi, že dneska je trochu ostuda přiznat, když nežijete okázale a nedej Bože šetříte. Všichni sice ví, že pořídit si mimino není vůbec sranda, protože ženská v podstatě přijde o příjem a výbava spolu s plínama stojí mailand (kor když chlap ještě platí nájem), ale všichni se tváří, že ty prachy neřeší. Instagram je plný vytuněných dětských pokojíčků, postýlek s nebesy, značkových hnízdeček, předražených serepetiček a doslova tunou zbytečných hraček. A všichni se tváří, že to je standard! Jako upřímně by mě zajímalo, kolik mladých rodin si takovou luxusní výbavu může reálně dovolit. Nic, to jen tak k zamyšlení. Každopádně počítat, myslet ekonomicky, pořizovat věci z druhé ruky a nenakupovat hystericky zbytečnosti není nic, za co by se měla jakákoliv máma stydět. Je to popravdě mnohem normálnější než budovat ty luxusní dětské paláce.
Dokonalí rodiče, dokonalý partner, dokonalé souznění
Tohle mě hrozně baví. Když se bavíte s kamarádkama u kafe, každá si na toho svýho čas od času postěžuje. Některá víc, některá míň, ale každá má ke svému vysněnému ideálu daleko (pokud se samozřejmě nenacházíte ve stádiu prvotního vrkání). Ale Instagram? No dokonalost sama! Při podrobném zkoumání maminkovské komunity na sociálních sítích jsem dospěla k závěru, že asi žiju v hollywoodském blockbusteru. Nebo spíš všichni ostatní. Tatínkové plní svoji roli beze zbytku, těhotnou nastávající maminku si hýčkají a zahrnují pozornostmi, miminko aktivně přebalují, koupou, vozí, vyváří, převáží, montují, nakupují, mluví se svými ženami o jejich pocitech, zahrnují je něžnostmi, no prostě fungují na 100% a zcela podřizují svoje ego jejím potřebám. Trochu science fiction, ne?
Realita? Přijde mi, že ji docela dobře vystihuje přiznání, se kterým na mě před pár týdny vyrukoval známý: "Víš, já občas přijdu domu a když slyším za dveřma ten řev, tak se prostě radši otočím a jdu si sednout ještě na pivo. Doma pak řeknu, že jsem se zdržel v práci."
Jsem tlustá, mám 55 kilo!
A na závěr jedna perlička. Tuhle jsem narazila na jednu herečku pár týdnů po porodu, kterak na Instagram lípla svoji fotku v prádle. Pózička, úsměv, cca 55 kilo, no seklo jí to, o tom žádná. Jako kdyby vůbec nerodila. Proč k tomu ale kurde píše, jak vypadá strašně a že jí po porodu přebývají kila? Jak si mají připadat ženský, kterým opravdu zůstala poporodní kila, plandá jim břicho přes kalhoty, valí se jak bitevní lodě a zcela objektivně vypadají hrozně? Pokud někdo vypadá tak skvěle, budiž mi přáno. Určitě to nebylo zadarmo. Ta ženská jistě vyvinula značné úsilí, hlídala si jídelníček, hýbala se, a to je minimálné z mojí perspektivy hodné obdivu. Proč ale blábolit o opaku? Aby je každý ujišťoval o tom, co je očividně? Nechápu. Podobná situace nastává ve chvíli, kdy se maminka/těhulka vyfotí nenamalovaná, neučesaná a chce tím demonstrovat, jak je děsně unavená a vyřízená. OK. Jsem plně pro sdílené utrpení, ale když už chci ukázat, jak vypadám děsně, mám ukázat opravdu to, jak vypadám děsně. Ne nafotit pětaosmdesát neučesaných selfíček a vybrat tu, kde zrovna čirou náhodou (nebo spíš omylem) vypadám jako Julie Roberts po probuzení.
Co tím vším chci říct? Že by možná stálo za to přestat furt hrát tu komédii. Díky!
