Všude čtu, jak jsou velké pražské porodnice továrnou na děti, kde nezohledňují přání rodiček a přistupují k nim s nedostatečnou empatií. Také že je prý třeba mít mezi tamním personálem známého, aby se k vám vůbec chovali důstojně. Takže: Rodila jsem U Apolináře jako řadová rodička bez jakýchkoliv privilegií, doktora ani porodní asistentku jsme si nevybírali, pokoj jsme měli standardní a mám k tomu všemu asi toto:
1) Ano, JE to továrna na děti. Když měsíc před porodem začnete docházet do porodnice z gynekologické kliniky, kde si vás hýčkali, je to trochu šok. Jste číslo. Všechno jde jak na běžícím páse a moc se s vámi nemažou. Na druhou stranu - když vám v čekárně sedí dalších 20 nedočkavých těhulí, které máte za 2 hodiny odbavit, těžko můžete s každou individuálně rozebírat, jak moc se těší na miminko, zda má šťastná prsa a jestli už s potomkem vede nonverbální filozofické dialogy.
2) Je smutné, že musíte studovat a podepisovat několikastránková lejstra, kde vás poučují o každém prdu včetně věcí, které musí být elementárně vzdělanému člověku prostě jasné. Třeba to, že když dojde na komplikace a hraje se o čas, není ze strany doktora prostor všechno podrobně vysvětlovat a musí jednat. Být porodník je hrozně nevděčná práce a nedivím se, že ji v době vzestupu biomatek nikdo nechce dělat. Já bych se na ně s tím vzdorovitým a primárně negativním přístupem vys...
3) Každá druhá je hrdinka a dušuje se, že nechce epidural. I já. Alespoň mlčky jsem se o tom přesvědčovala. Když ale dojde na lámání chleba, skoro každá rázem otočí a je vděčná za cokoliv, co ji tu zpropadenou bolest pomůže překonat. Upřímně, kdyby se mě v nejhorším zeptali, zda chci radši rozpárat, bez váhání souhlasím! Díky Bohu za epidural.
4) Všude s vysokou pravděpodobností narazíte alespoň na jednoho vola nebo krávu. I já na ně narazila. Neshledávám to ale v poměru se vším ostatním jako důvod, proč hned vyvozovat závěry a dělat z personálu bandu necitelných a nekompetentních řezníků, jak je dneska trendem.
5) Dny strávené na oddělení šestinedělí pro mě znamenaly větší stres, než jsem čekala. Poetických chvilek jako z hollywoodského dojáku bylo tuze málo. Sestřičky po nás "šlapaly", abychom kojily, dodržovaly poměrně striktní režim, kontrolovaly nás a pakliže jsme neplnily jejich požadavky, tak tlačily. A tlačily. A občas taky bědovaly a brblaly. Teď? Jsem za to šťastná. Když jsem totiž přijela domů, přesně jsem věděla, co mám s dítětem dělat, jak kojit, koupat, jak Jarmila držet, na co dát pozor, čeho se zdržet a na co se vykašlat. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti a je mi teď úplně fuk, že jsme jedli pofidérní jídlo, na stolech byly gumové ubrusy a že jsem díky zoufalému tlaku sprchy musela čekat hodinu, než si opláchnu rodidla.
Co dodat... Chápu, že některé ženy jsou outlocitnější povahy a přístup personálu neuspokojí jejich potřeby. Nic jim v takovém případě nebrání najmout si porodní asistentku, která je celým těhotenstvím provede. Chápu i to, že některé maminy mají opravdu hrozivé zážitky a zcela oprávněně nebyly s pobytem v porodnici spokojené. Nevěřím ale, že jsme na tom s přístupem porodníků tak špatně, jak se píše. Jestli ona to zase není jen zbytečně nafouknutá bublina...
