"Neboj, ty budeš mít stoprocentně překotnej porod. To máme v rodě!" ujišťuje mě celý těhotenství máma. Dobrý. Je úterý, cca 3:30 ráno. Praskla mi voda. Ve strachu, že se mi bude dítě drát do 5 minut z lůna, vyrážíme střelhbitě do porodnice. S ručníkem mezi nohama se šourám po schodech k porodním sálům. "Super," říkám si. "Zatím dost pohoda. Voda teče, kontrakce snesitelný, mým odhadem bude Jarmil tak cca do hodiny venku." Tak nějak je to přece ve filmech, ne? Po vyšetření se dozvídám, že jsem otevřená na jeden prst. JEDEN PRST! Pro porod jich je třeba 10! Prý počkáme. Když ta show nevypukne do 24 hodin, bude se vyvolávat. 24 HODIN!!! Trčím na porodním sále. Voda teče a průběžně zadělává vše v okolí půl metru. Na vedlejší kóji přijíždí rodička. Za dramatického řevu z ní po 20 minutách leze dítě. Skvělý. Mění se směna. Ještě není ani 8 a já absolvuji další dva cizí porody. Každý trvá sotva hodinu.
Stále se neotvírám, dostávám tedy svolení k vycházkám. S cca 30 vložkama a zmuchlanou přebalovací podložkou ve spoďárech vyrážím do kantýny. Kontrola kolem oběda ukazuje progres. Jeden a půl prstu. Jsem otevřená na JEDEN A PŮL PRSTU!!! Bůh žehnej. Během odpoledne vrhly čtyři další rodičky. Porodní asistentce se mě zželelo a rozhodla se porod popohnat. Bůhvíjak mě prohrábla, že se to prej urychlí, mám ale počítat s tím, že mi začnou kontrakce. "Však já přece mám kontrakce! Už od chvíle, co mi praskla voda!" Soustrastně se na mě zadívá a praví: "Věřte mi, to ještě nejsou skutečné kontrakce." Do 10 minut začíná Mordor. Jsou asi 4 hodiny odpoledne a já už chápu, co tím myslela. Pohlcují mě plameny Hory osudu. Zhebnu! Už teď vím, že chci aplikovat všechny možné i nemožné medikamenty na bolest, ideálně absolvovat celotělní umrtvení. To prý ale nejde.
Už asi 30 hodin jsem nespala a chvílema začínám mluvit z cesty. Nastávající tatínek zděšeně sedí u mě a mezi kontrakcema pozorně poslouhá můj dech. Prý jestli jsem neumřela. Mění se směna. Proběhlo dalších X porodů. Tak mě to vysí∗á, že jsem je radši přestala počítat. Táži se porodní asistentky, co se dělá, když to matka v půlce vzdá a prostě odmítne v porodu pokračovat. Směje se. Asi si myslí, že fórkuju. No nic. Je půlnoc a já jsem otevřená na dva a půl prstu. DVA A PŮL PRSTU!!! Bolest je nesnesitelná. Sprcha nepomáhá. Když konečně přijde moje chvíle a mají mi píchnout epidural, anesteziolog prý nestíhá. Trčí u nějakého komplikovaného případu. No to mě pos∗r! Následuje klystýr, další bolestivé hmaty, chvaty, kanyly a pak konečně - uff - EPIDURAL! Cca na 2 hodiny se mi ulevilo. Doba mezi kontrakcema se prodloužila asi na 10 minut, což mi umožnilo vždy alespoň chvilku spát. Dobu od půlnoci cca do 3 mám v mlze.
Startuje porod. Paralelně se mnou rodí další rodička. I ta odrodila dřív! Mám pocit, že mi ten predátor rozcupuje genitál. Nastává nejbizarnější chvíle celého procesu. "Už vidím hlavičku! Chcete si sáhnout?" hýká na mě porodní asistentka. "Ne!" zhrozím se. V hlavě si říkám: Vážně mi chtěla strkat ruku do vagíny, abych si tam sáhla na hlavu svýho dítěte? Ne, fakt nechci. Ne. Ne! NE!!! O několik minut později přichází další porodní asistentka. Neohroženě mi bere ruku: "Ukažte, sáhněte si." NECHCI!!! Vytrhávám se z jejího sevření. Na tu hlavu si klidně pár minut počkám. Rozhodně si na ni nechci sahat mezi nohy! Ač nejsem nijak přecitlivělá, tohle je prostě divný, skoro bych řekla nepřístojný. Asistentka mě navádí, abych si jednu kontrakci odpočinula od tlačení. Odpočinula? Vážně se dá odpočívat, když mi ten pučmeloun roztahuje vagínu k prasknutí? Ne, nebudu odpočívat. Důrazně hlásím, že nechci odpočívat. Jediný, co chci, je, aby to už kurva skončilo. Je 03:23. Jarmil je venku. Dobrých několik vteřin nedýchá. Světe div se, všem zatrnulo, jen já si toho ani nevšimla. Matka nematka, jediný pocit, který v tu chvíli prožívám, je štěstí. Štěstí, že už to mám konečně za sebou. Resumé? Jakmile doktorka svolí, chci předepsat antikoncepci!!!
