Nemám ráda outlocitný lidi, nemám ráda, když někdo brečí před cizíma a úplně nesnáším, když se z něčeho dělá zbytečný tyjátr. Když jsem okolí oznamovala, že jsem těhotná, začínala jsem zpravidla větou: "hlavně žádná hysterie, jo", není tedy divu, že mi bylo příšerně stydno, když jsem se u pediatričky rozbrečela kvůli novorozenecký vyrážce. A taky kvůli zánětu spojivek, kvůli tomu, že je větší než menší, kvůli tomu, že jsem hned po první návštěvě ztratila očkovací průkaz... Těhotenství hadr. No nic.
Očekávala jsem ale, že hormonální nestabilita po porodu zařídí kromě enormí přecitlivělosti i všechny ty slibované výbuchy mateřské lásky, náhlá prozření o smyslu života, že ze mě samovolně polezou věty o zázraku zrození a nekonečném vesmíru a že zničehonic pocítím to bohulibé naplnění, že jsem coby žena splnila svůj biologický a společenský úděl. A zase mě napálili. Je to HOAX! Alespoň pro mě. Jasně, mám krásný dítě, roztomilý dítě, je moje, nikomu bych ho nedala, ale...
Když se nad tím zamyslím, porod ve mně nastartoval hlavně jedno - autopilota. Dělám vše, co se ode mě očekává, dělám to podle svého nejlepšího svědomí, dělám to v rámci svých možností na maximum, ale kdybych měla identifikovat svůj vztah k dítěti, jsem v pasti! Pakliže by to po mně mermomocí někdo chtěl, nejspíš by ze mě vylezlo něco jako "práce, úkol, povinnost...?!" Když čtu ty srdceryvné příspěvky matek z porodnice, ptám se sama sebe, kde se stala chyba.
Šestinedělí ve mně vyvolalo spíš opačné pocity. Třeba paniku. Paniku, že teď budu tři roky zavřená doma a jednou mojí náplní budou procházky a ustavičné rozklíčovávání, proč je moje děcko nespokojený. Taky vztek. Vztek na dítě, protože mě nenechá spát. Vztek na sebe samotnou, protože mám vztek na dítě. Vztek na všechny ostatní, protože mají k mýmu dítěti očividně blíž než já! Zklamání. Zklamání, že ten tvor první týdny nic moc nedělá. Jen spí, jí, kadí, brečí a terorizuje mě svou potřebou neustále se chovat. Frustrace! Frustrace z toho, že si nemůžu dát kdykoliv v klidu kafe a jen tak na prázdno čumět do zdi. Ta ztráta nezávislosti strašně bolí.
Před časem jsem se dala do řeči se známou. Nedávno porodila druhý dítě. Tehdá jsem jí sdělila své obavy z absence mateřských pudů. Okolní těhule mi přišly praštěný. Furt jen štěbetaly, jak se toho svýho plodu nemůžou dočkat, sledovaly si pupky, imrvere něco nakupovaly, přípravovaly, četly těhotenské příručky. No ježily se mi z toho chlupy hrůzou. Ona mi tehdy řekla, že teprve když přivedla na svět druhého syna, pochopila podstatu šestinedělí. Po porodu ji zcela parazyzovala skutečnost, že své novorozeně nedokáže přijmout stejně láskyplně jako to první. Krůček po krůčku se poznávali, sžívali a teprve po těch několika týdnech dokázala akceptovat, že se stala dvojnásobnou matkou. Že nemá jeden přívěšek, ale dva. Že dobrovolně přijala další celoživotní závazek. Když jsem něco podobného řešila se svojí praktickou, řekla mi, že mateřské pudy přichází často až týdny po porodu. Co z toho plyne?
Ta sáhodlouhá vyznání, která matky sdílejí na internet, budí všeobecné přesvědčení, že jediný korektní pocit, který může žena coby matka cítit, je bezbřehá láska. Pojďme si ale nalít čistého vína. Není to vždy tak černobílé a už vůbec ne tak jednoduché.
